ČESKOSLOVENSKÁ 311. BOMBARDOVACÍ PERUŤ (1943)

„Zanedlouho se objevily první Liberatory a pro letecký personál začala doba školení. Těch několik měsíců nebylo právě nejlepších, neboť bojovníci po třech nebo čtyřech letech válečných bojů, jejichž výsledky a úspěchy mnozí měli na levé straně prsou zaznamenány v podobě stužek, se rozhodně neměli k tomu, aby sedli před školní tabuli. Jako velitel výcviku jsem s tím měl všelijaké potíže, které jsem hleděl překonávat střídáním školy s koupáním v moři, sportem, kopanou. Ale nadšení pro teoretické školení jsem přesto příliš nepodnítil. Staré sekáče se stovkami operačních hodin bylo těžko udržet. Musilo to však být, protože Liberator byl opravdu něco jiného než všechny dosavadní stroje, které jsme měli v kterýchkoliv operacích. Zájem vzrostl, když se mohlo přejít k praktickým cvičením a školení v létání. Tam totiž i osvědčení piloti doznali, že práce se čtyřmi motory je trochu jiná než dosavadní. Téměř před ukončením výcviku nás přijel navštívit pan prezident. Byl to svátek, a přece všechno bylo docela prosté. Přijel, byl přivítán nastoupivší perutí, za krátkého slunného dne nám pověděl, jaká je politická situace, řekl nám, jak se válka vyvíjí, pak byl oběd, kterému byli přítomni všichni důstojníci, dopoledne jsme hráli kopanou. A tady nelze říct, že pan prezident se zájmem sledoval zápas, protože tahle oficiální fráze může být stejně pravdivá jako zakrývat skutečnost o nudě. Pan prezident docela neskrývaně fandil. S panem prezidentem přijel i velitel Coastal Command [Air Marshal Sir John Slessor], který znovu potvrdil, že 311. peruť je jeho nejlepší. Jen nad tím se pozastavil, že nejlepší výkony nad mořem mají Češi, národ tak hrozně vnitrozemský. Usoudil, že si brzy zvykli na vodu. Myslím, že přes všechnu chválu mnohého našince svrběl jazyk k odpovědi, že té vody máme dost a rozhodně ji nijak zvlášť nemilujeme. Když bylo po výcviku a celá peruť schopna operačních letů, velitelství grupy zařadilo naši peruť do svého bojového plánu. Prvně jsme vzlétli 21. srpna [1943].“